V médiích a nejrůznějších diskusích máme nyní možnost sledovat učebnicový příklad morální paniky. Téměř každý se chvástá svým řešením, kterým by okamžitě ochránil společnost před pedofily, sociopaty, devianty, čerty a nevím čím ještě. Hnacím motorem těchto roztodivných a zaručeně fungujících postupů jsou samozřejmě emoce. Však, proč by se někdo zabýval věcmi do hloubky? Ještě by takový člověk mohl zjistit, že rozlišovat mezi pedofily a devianty je stejné, jako rozlišovat mezi Octavií a Škodovkou a dávat do přímé spojitosti pedofilii (v původním, odborném významu slova) se zneužíváním dětí také není úplně košer. Nedej Bože by se pak někdo mohl dokonce dozvědět, že pachatelé trestné činnosti se správně nazývají delikventi, nikoliv devianti. A to už by byla úplná katastrofa. Taková zjištění by samozřejmě postavila na hlavu většinu rychle upečených teorií, což by přeci byla škoda. Nebo snad ne?
Kapitolou sama pro sebe jsou i průzkumy veřejného mínění a různá referenda. Ono, kdyby se průzkumy ptaly, zda má význam chránit děti před nebezpečím, tak proti nim neřeknu ani popel a budu zuřivě klikat na možnost „ANO“. Jenže tazatelé se respondentů obvykle ptají na poměrně odborné a složité problémy, o kterých má člověk, který se danou problematikou dlouhodobě nezabývá, pouze mlhavou představu. Klidně namítejte, že jsou to otázky, které se týkají každého z nás a našich dětí a že tedy máte právo říci svůj názor – to bezpochyby máte, ale nic nezaručuje, že většinový názor, zvlášť pokud půjde o názor laiků v odborné záležitosti, bude ten pravý.
Připadá mi to úplně stejné, jako kdyby se udělala anketa či dokonce referendum na téma, jaký moderátor se má použít k regulaci štěpné reakce v nových blocích Temelína, až dojde na jeho dostavbu. Pro zajímavost pod článek takovou anketu umístím a za pár dní si ji budeme moci vyhodnotit. Přitom i tahle otázka se týká nás všech, protože bude rozhodovat, zda za dvacet let budeme mít elektřinu na svícení a topení a zda nám nebude reálně hrozit katastrofa černobylských rozměrů. Snad se shodneme, že tohle by měli řešit odborníci na daný problém, nikoli široká veřejnost. Ale to samé se přeci týká i otázek, jak by měla legislativa přistupovat k sexuálním deviantům nebo jak by měl stát chránit děti, aby se nestaly oběťmi zločinu!
Osobně budu souhlasit s neveřejnou evidencí pachatelů sexuálně motivované trestné činnosti, pokud kriminalisté dojdou k názoru, že jim takový seznam pomůže v objasňování trestné činnosti a pokud budou přijata opatření minimalizující možnost zneužití takového seznamu. Stejně tak bych podpořil neveřejnou evidenci osob, kterým byla soudně nařízena sexuologická léčba, pokud by sexuologové byli názoru, že jim takový seznam pomůže v jejich činnosti. Tohle vše ale jen za předpokladu, že se na vzniku a podobě takového seznamu dohodnou odborníci a ne široká veřejnost.
Pravděpodobnost, že by odborníci toužili zřídit veřejný seznam, třeba po vzoru USA, považuji za minimální. Neexistuje jediná studie, která by dokazovala, že tyto veřejné seznamy pomohly ke snížení kriminality. Naopak došlo k případům napadání lidí a to nejen těch, co na seznamu byli, ale i těch, co se jim jen podobali nebo měli stejné jméno. Kolik v ČR žije Honzů Nováků a kolik z nich na první pohled vypadá podobně? Nehledě na to, že se na takový seznam doživotně dostane například i patnáctiletý, co se vyspí se čtrnáctiletou nebo milenecký pár sedmnáctiletých, kteří si své radovánky nahrají na video nebo jen podrobně zapíší do deníčku – zní to neuvěřitelně, ale tohle je opravdu zákony v ČR považováno za výrobu dětské pornografie. Tato nelogičnost v zákoně je následkem toho, že jej parlament schvaloval pod tlakem veřejnosti a nijak jej nekonzultoval se sexuology a dalšími odborníky. Máme naši legislativu obohatit o další paskvil nebo by bylo lepší, kdyby se tvorba zákonů více probírala s odborníky na konkrétní problémy?
Přemýšlím, co může značnou část lidí lákat na veřejných seznamech. Je naivní si myslet, že si prolustruju své sousedy a budu pak dobře vědět, před kým chránit své děti. Většina pachatelů sexuálního zneužívání pochází z okruhu příbuzných oběti, většinou se jedná o lidi, kteří za tuto trestnou činnost nebyli dříve souzeni a u většiny pachatelů není zjištěna sexuální deviace. K čemu pak veřejný seznam může sloužit? Snad jedině jako pomůcka pro lynče chtivá individua, která si potřebují na někom vybít zlost ze svých vlastních komplexů. A až jim dojdou pedofilové, nebude pro ně problém zaměřit se jinam. Na homosexuály, Romy, čtenáře iDnes? Kdo ví...
BlueBoard.cz
Pozdější doplnění: Pro správnou variantu (těžká voda) byla třetina hlasujících, což je přiznávám více, než jsem čekal. Zároveň je třeba dodat, že se hlasování zúčastnil jen zhruba každý dvanáctý čtenář. Pokud by hlasovali všichni, mohli by být výsledky značně rozdílné, protože lze předpokládat, že takto hlasovali především ti, kteří věděli o čem je řeč, připadně ti, kteří volili jednu z "vtipných" odpovědí. Výsledky ankety tak lze brát jako potvrzení názoru, že o odborných záležitostech by neměla rozhodovat široká veřejnost.
Na závěr pro vás ještě mám malý bonbónek (každý „správný“ pedofil přeci rozdává bonbóny, ne?):
Tři skeče z britského satirického pořadu Monkey Dust, parodující morální paniku a hon na „pedofily“. Doplněno českými titulky.